Dominát – pozdní římské císařství

V době dominátu prošel Řím výraznými politickými a společenskýmmi změnami, které znamenaly postupný přerod starověké antické společnosti ve společnost raně středověkou.

Podstata dominátu

Jde o absolutistickou monarchii, kdy panovníkovi ke jmenování stačila všeobecná podpora armády a navíc božský rozměr jeho osobnosti. Senát do volby vůbec nezasahoval a císař pak ani symbolicky senát nežádal o svolení. Senát a staré republikánské úřady se staly pouhou městskou radou a městskými úředníky (kuriály). Císař namísto nich spoléhal výhradně na vlastní byrokratický aparát. Nejvyšším orgánem byl „svatý palác“ (sacrum palatium) a „svatá rada“ (sacrum consistorium).

Panovník byl pokládán za „Dominus et Deus“ (Pán a Bůh). Oslovení „Domine“ (Pane) bylo za principátu považováno za nemístné pochlebování, ale za dominátu vyjadřovalo fakt, že panovník je vládce a všichni ostatní jsou jeho otroci, resp. sluhové. Zatímco za principátu byl princeps zbožštěn až po smrti, nyní byl císař bohem již za svého života, což byl typický znak orientálních monarchií.

Císař na svém dvoře vyžadoval tzv. adoraci (lat. „adoratio, řecky „proskynésis“), kdy se poddaný musel před císařem hluboce uklonit a líbat mu roucho. Úředníci při jednání s císařem nesměli sedět. Současně s již zmíněným se objevuje majestátní plurál - císař sám sebe oslovuje v 1. osobě množného čísla.

Mapa říše za Diokleciánovy vlády
Zdroj: Wikimedia
Klikni pro plnou velikost

Správa říše za dominátu

Charakteristickým pro vládu v pozdně antickém Římě se stal systém tetrarchie, kdy v čele Imperia stáli 4 panovníci: 2 s titulem „Augustus“ a jejich 2 spoluvládci s titulem „Caesar“. Augustus pro východní části však stál nad všemi ostatními, protože měl navíc titul „Iovius“, kdežto druhý augustus pro západní časti říše byl jen „Herculius“. Systém tetrarchie se sice po roce 311 rozpadl v důsledku válek mezi jednotlivými císaři, ale přesto do roku 395 Římu vládli 2-3 císařové.

Augustus východních částí sídlil v Nikomédii (od roku 330 v Konstantinopoli) a jeho caesar v panonském Sirmiu. Augustus západní části sídlil v Miláně (později v Ravenně) a jeho caesar v Trevíru. Město Řím však zůstalo symbolickým centrem říše a v dobách občanských válek se císařové snažili nad ním získat nadvládu - např. při občanské válce mezi Maxentiem a Konstantinem Velikým.

Armáda byla rozdělena na dvě části: stálé oddíly vojáků usazených na hranicích („limitanei“) a pohyblivé vojenské jednotky („comitatenses“). Pohyblivé oddíly byly velmi důležité při útocích „barbarů“ na různých místech říše.

Do roku 318 se říše dělila na základě Diocletianova dělení na 12 diecézí v čele s vikářem. Na Apeninském poloostrově byly vytvořeny diecéze dvě, čímž Itálie ztratila výsostné postavení v říši. Diecéze se dělily na provincie, jejichž rozloha byla daleko menší jak za principátu (původní počet 46 provincií byl zvýšen na 85 a pak 119). Každá provincie měla 4 správce - prokonzul, consularis, praeses a corrector. Dozor nad prokonzuly měl císař, ostatní úředníky dozoroval vikář.

Od roku 318 byla říše rozdělena na 4 prefektury: Galie (sem byla řazena i Británie a Hispánie), Itálie+Afrika, Ilýrie (tj. Panonie, Moesie a Makedonie) a Oriens (sem patřilo Řecko, Egypt, Asie; tato prefektura byla ekonomicky nejstabilnější a stala se základem budoucí východořímské říše). Prefektury se celkem dělily na 14 diecézí a ty pak dále na provincie.

Diocletianus (284 – 305)
Busta Diokleciána
Zdroj: livius.org

Pocházel z osady nedaleko Splitu, byl nízkého původu a jeho původní jméno bylo Diocles. Podle jeho názoru nebylo v silách jednoho člověka, aby vládnul celé říši, proto v roce 286 jmenoval svého důstojníka Maximiana „caesarem“.

Roku 287 Maximianus přijal i titul „augustus“, avšak nejspíše tak učinil bez vědomí Diocletiana. Ten ale nakonec titul uznal, aby tak zabránil občanské válce. Téhož roku Diocletianus přijal titul „Iovius“ a Maximianus titul „Herculius“, čímž se oba stali náměstky vykonávající na zemi vůli bohů. Náboženská legitimita byla pro císaře za dominátu typická. Roku 293 se Maximiánovým „caesarem“ stal Constantius I. Chlorus a Diocletianovým Galerius. Podle plánu se po odchodu Diocletiana a Maximiana do „důchodu“ měli Constantius a Galerius stát „augusty“ a Constantinus (syn Constantia I.) a Maxentius (syn Maximiana) „caesary“.

Krom výše zmíněných správních reforem (tetrarchie a provincie) a reformy armády ještě vydal v roce 301 edikt stanovující maximální ceny a minimální mzdy, čímž měla být překonána ekonomická krize 3. století. Kýžený efekt se však nedostavil a ekonomické problémy v říši přetrvávaly i nadále. V letech 295 - 296 Diocletianus nákladně, ale účinně opevnil hranici Říma na Dunaji. Byl konzervativní a uznával jen tradiční římské bohy, takže společně s Galeriem hlavně po roce 303 pronásledoval křesťany a v Alexandrii přívržence manicheismu. Křesťanům bylo zakázáno vstupovat do armády a státních služeb, byly zapalovány kostely. Maximianus a Constantius na západě naopak proti křesťanům tak ostře nevystupovali.

V roce 305 se Diocletianus vzdal všech funkcí. Totéž učinil i Maximianus a augusty se stali Galerius na východě a Constantius I. na západě. Maxentius a Constantinus ale byli zcela opomenuti a nestali se caesary, jak bylo původně domluveno, což vyvolalo spory o trůn. Diocletianus se stáhl do ústraní do Splitu, ale do vlády ještě částečně zasahoval a udržoval kontakty s novými císaři.

Rozpad tetrarchie

Západním augustem se stal Constantius I. Chlorus (305 – 306), ten však v roce 306 zemřel v Yorku při tažení proti keltským Piktům a zdejší armáda za císaře provolala jeho syna Constantina Velikého (306 – 337). Na pozici západního augusta si však brousil zuby i Flavius Severus - původně byl Constantiův caesar (305 - 306), který se měl podle pravidel tetrarchie stát augustem pro západ (306 - 307), ale na nátlak excísaře Maximiána (opět západní augustem v letech 307 - 308) abdikoval. Maxentius ho posléze nechal zavraždit.

Situaci na západě se pokusila vyřešit schůzka i za přítomnosti Diocletiana: augustem pro západ byl v roce 308 zvolen Gaius Licinius (308 – 324); Constantinus Veliký měl být jeho caesarem, ale s tím se nesmířil a dále se na mincích tituloval jako augustus. Uzurpátorem císařského titulu na západě byl i Maximiánův syn Maxentius (306 - 312), který získal podporu střední a jižní Itálie, Sicílie a Afriky. V roce 312 ho ale porazil Constantinus Veliký v bitvě u Mulvijského mostu. Maxentius v bitvě zahynul.

Augustem pro východní části byl Galerius (305 – 311), který si za caesara zvolil Maximina Daiu. Maximinus Daia se po smrti Galeria prohlásil za augusta a spojil se s Maxentiem, ovšem po porážce Maxentia u Mulvijského mostu ztratil spojence a v roce 313 byl poražen Liciniem v Thrákii.

Konstantinovská dynastie

Konstantin Veliký (306 – 337)
Busta Konstantina Velikého
Zdroj: boards.420chan.org

Konstantin Veliký byl synem Constantia I. Mládí prožil na Diocletiánově dvoře v Nikomédii jako „rukojmí“ císaře (Constantius jako Diocletianův caesar tak byl k režimu loajální). Při pronásledování křesťanů v roce 303 zachovával pasivitu.

V letech 306 - 312 byl caesarem pro západní části říše. Sám ale systém tetrarchie neuznával, nepovažoval se za Iova ani za Hercula, ale naopak za Apollóna, který měl jako jediný vládnout Římu. Na mincích se tituloval jako augustus. Sídlil v Trevíru, aby tak mohl lépe bojovat proti Frankům, kteří na začátku roku 307 překročili Rýn. Konstantin je zatlačil zpět.

V roce 312 uzavřel spojenectví s augustem Liciniem proti vzdorocísaři Maxentiovi. Maxentia jako císaře uznával Maximinus Daia, samozvaný augustus východu po smrti Galeria. Konstantin úspěšně táhnul přes Veronu na jih do Říma. Maxentius zatím v Římě nechal spálit všechny mosty přes Tiberu a čekal s vojskem před městem. Podle legendy Konstantin v poledne před bitvou na obloze spatřil nápis „In hoc signo vinces“ (v tomto znamení zvítězíš) a v noci před bitvou měl sen, ve kterém mu Kristus přikázal, aby štíty vojáků opatřil písmenem X (chí): 28. 10. 312 Konstantin zvítězil nad Maxentiem v bitvě u Mulvijského mostu. Senát, aby si císaře naklonil, pak Konstantina povýšil do hodnosti největšího augusta.

Roku 313 se Konstantin sešel s Liciniem v Miláně: byl zde vydán tzv. edikt milánský, jímž bylo křesťanství zrovnoprávněno s římským náboženstvím na území celé říše. Církvi byl navrácen zkonfiskovaný majetek a římskému biskupovi byl darován Lateránský palác (toleranční edikt pro východní části vydal krátce před smrtí v roce 311 už císař Galerius).

Licinius však proti Konstantinovi začal intrikovat, nedodržoval edikt milánský, císařové se nedokázali shodnout při obsazování konzulátu a začala další občanská válka (314 - 324). Roku 324 byl Licinius poražen v bitvách u Adrianopole, Hélespontu a Chrysopole a Konstantin se stal jediným panovníkem říše.

V roce 330 nechal Konstantin slavnostně vysvětit druhé hlavní město říše - Nova Roma (Nový Řím; po císařově smrti přejmenováno na Konstantinopolis) na území bývalé řecké kolonie Byzantion. Město kopírovalo starý Řím, v čele stál městský prefekt, sídlil zde senát. Konstantin zde založil baziliku Boží moudrosti (ta byla roku 532 přestavěna byzantským císařem Justiniánem na chrám Hagia Sofia; roku 1453 přistavěny minarety, až v roce 1934 byla stavba sekularizována a přeměněna v muzeum).

Bazilika Božího hrobu dnes
Zdroj: bibleplaces.com

Konstantin rozpustil prétoriánskou gardu a nahradil ji jízdní císařskou gardou, složenou především z Germánů. Z prétoriánských prefektů učinil nejvyšší civilní úředníky. Nejvyšší činitelé u dvora se nazývali jako „comites“ (hrabata) a mnohým byl udělen titul „patricius“ (patricij, tj. pocházející z urozeného rodu). Konstantin nechával razit novou zlatou minci – solidus - který byl v Byzantské říši v platnosti do 11. stol. Dále Konstantin zakázal gladiátorské zápasy, v Římě založil baziliku sv. Petra a roku 321 prohlásil neděli za svátek.

Roku 325 svolal nikajský koncil (1. ekumenický koncil), na němž bylo zavrženo ariánství (popíralo božství Ježíše Krista) a přijato tzv. nikajské vyznání víry (doktrína stejné podstaty Otce a Syna, tj. uznání božství Ježíše Krista). Koncil také rozhodl, že biskupové (patriarcha) v Římě, Alexandrii a Antiochii budou mít zvláštní právní pravomoc nad ostatními církvemi.

Kolem roku 325 nechal císař provést vykopávky ve Svaté zemi za účelem nalezení Božího hrobu. Císařova matka Helena podle legendy na kopci Golgota našla hrob a Svatý kříž (kříž, na němž byl ukřižován Kristus), několik trnů z Kristovy koruny, dva hřeby a tabulku s nápisem „Ježíš Nazaretský“. Na tomto místě nechal císař vybudovat baziliku Božího/Svatého hrobu.

Když se v roce 337 císař vypravil proti Sásánovské říši, zemřel během cesty. Křest Konstantin přijal údajně až na smrtelné posteli. Ke křesťanům byl vstřícný spíše z pragmatických důvodů, než z osobního přesvědčení. Vlády se ujali jeho tři synové (všichni s titulem augustus) Constantinus II., Constantius II. a Constans, kteří si říši rozdělili. Constantinus II. (337 - 340) byl vládcem Galie, Hispánie a Británie. Jako nejstarší z bratrů si nárokoval vedoucí postavení v říši, ale v roce 340 byl Constantem poražen u města Aquileia. Constans (337 – 350), nejmladší z bratrů; původně spravoval Itálii a Afriku, od roku 340 pak vládl v celé západní části říše, dokud nebyl roku 350 zabit svým komorníkem Marcellinem, který přesvědčil důstojníka Magnentia, aby přijal titul císaře (350 - 353). Magnentius však utpěl roku 351 porážku od Constantia II. v bitvě u Mursy a v roce 353 v Galii spáchal sebevraždu.

Constantius II. (337 – 361)

V letech 337 - 353 působil jako augustus prefektury Oriens, od roku 353 pak byl jediným vládcem impéria poté, co nechal popravit svého východního caesara Constantia Galla.

Kolem roku 350 Constantius přijal na svém dvoře Wulfilu. Wulfila byl misionář mezi Góty sídlícími v severním Černomoří, byl ariánského vyznání (Vizigóti a Ostrogóti se vyznáním lišili) a přeložil značnou část Bible z řečtiny do gótštiny (staré germánštiny). Za tímto účelem sestavil runovou abecedu (v 6. stol. byl v severní Itálii pořízen přepis – Codex Argenteus, který se stal součásti pražských sbírek Rudolfa II., odkud byl Švédy za třicetileté války odvezen do Uppsale).

Roku 355 se římský vojevůdce franského původu Claudius Silvanus prohlásil vzdorocísařem v Kolíně nad Rýnem. Do Galie bylo posláno poselstvo jehož součástí byl i římský historik Ammianus Marcellinus. Sivanus byl nakonec zavražděn podplacenými vojáky. Constantius si za caesara zvolil svého nevlastního bratra Iuliana (pozdější Apostata).

V náboženské politice Constantius inklinoval spíše k ariánství (proto vedl spory s odpůrcem ariánství alexandrijským biskupem Anathasiem). Současně brojil proti starořímskému náboženství. Vysílal také poselstva a misie do Etiopie a Indie.

Iulianus Apostata (361 - 363)
Iulianus Apostata
Zdroj: historybooksreview.blogspot.com

Iulianus získal přídomek „Apostata“ („Odpadlík“) až později na znamení, že odpadl od křesťanské víry a usilovně podporoval návrat k pohanským kultům.

Roku 351 Iulianus pobýval v Pergamu, kde si oblíbil novoplatónismus (působil zde filosof Aidesios), ale navenek až do svého nástupu na trůn vystupoval v obavách před Constantiem II. jako křesťan.

V roce 357 porazil Alamany u dnešního Štrasburku a v roce 358 porazil i Franky na dolním Rýnu. Roku 359 s barbary uzavřel mír a udržel je za Rýnem. Mezi vojáky byl velmi oblíben, slíbil jim velké donace a v roce 360 se svévolně prohlásil augustem. Na začátku roku 361 se společně s Constantiem II. chystal na výpravu proti Sásánovské říši, ale císař zemřel a jediným vládcem se tak stal Iulianus.

Po nástupu na trůn propustil úředníky a vojáky vyznávající křesťanství. Obnovil pohanské kulty a chrámy. Křesťanským učitelům tzv. rétorským ediktem zakázal vykládat římskou literaturu (křesťané se měli spokojit jen s Biblí), což ovšem v budoucnu znamenalo, že později s vítězným křesťanstvím upadla znalost antické vzdělanosti. Fyzické útoky na křesťany se sice čas od času objevovaly, ale císař k popravám nepřistoupil. Záměrně vyvolával chaos v křesťanském učení, když do Říma povolal zpět z vyhnanství heretické biskupy. Napsal spis „Libri Tres Contra Galileos“ (Proti Galilejským, tj. křesťanům), jenž se sice nedochoval, ale citace z něj jsou známy z děl křesťanských autorů (např. v 1. pol. 5. stol. Cyril Alexandrijský - „Contra Iulianum“). Iulianus chtěl vytvořit jakýsi oficiální pohanský kult zastřešený novoplatónskou filozofií. Pohanství se mělo více zaměřit na charitativní činnost, díky které se příznivce získalo právě křesťanství. V popředí kultu stál sluneční bůh Sol, dále pak Zeus a Athéna. Vůči židům byl velmi tolerantní, dokonce je vyzdvihoval se jejich vytrvání ve víře. Naopak křesťané podle něj byli jen odpadlíci od židovství.

Roku 363 Iulianus překročil hranici s novoperskou říší a úspěšně táhnul až ke Ktesifonu, ale při jednom střetnutí byl raněn a krátce nato zemřel. Jelikož zemřel bez mužského potomka, konstantinovská dynastie jím vymřela.

Jovianus a dynastie valentiniansko-theodosiovská

Jovianus (363 – 364)

Na post císaře byl dosazen armádou. Byl křesťanem, a proto zrušil většinu opatření proti křesťanům. Zachovával ale toleranci vůči pohanským kultům.

Valentinianus I. (364 – 375)

Valentinianus sám vládl v západní části říše, kdežto správu východu svěřil svému bratru Valentovi.

Valens (364 – 378)
Tažení Vizigótů
Zdroj: antika.avonet.cz

Od roku 375 byl Valens nucen čelit tzv. stěhování národů, kdy Gótové sídlící mezi Dunajem a Dněprem byli vytlačováni Huny a rozdělili se na Ostrogóty a Vizigóty. V roce 376 Valens dovolil Gótům (resp. Vizigótům), aby se usídlil na území říše. Ti obsadili Moesii a Thrákii, což způsobilo ekonomické problémy a vzpoury Římanů. V roce 378 se východní římská armáda střetla s Góty v bitvě u Adrianopole v dnešní evropské části Turecka. Římané v bitvě utrpěli obrovskou porážku, sám císař padl. Bitva se stala symbolem počátku rozkladu impéria. Vizigóti se poté usadili v celém Balkánu.

Gratianus (375 – 383)

Gratianus byl synem Valentiniana I. a jeho nástupcem na západě. Jeho učitelem byl básník Ausonius. Gratianus chtěl pomoci Valentovi v jeho boji s Góty. Ten však na Gratianovy posily nečekal a bitvu u Adrianopole svedl sám. Po bitvě jmenoval Gratianus císařem pro východní části Theodosia I.

V roce 379 se Gratianus zřekl (asi pod tlakem Theodosia I.) pohanského titulu „pontifex maximus“. Roku 380 povolil Ostrogótům osídlit část Panonie (v tomto regionu byli již dříve usazeni i Vandalové, jejichž původní sídla byla ve Slezsku). Gratianus byl pod silným vlivem milánského biskupa Ambrože (Aurelius Ambrosius). Spolu s Theodosiem I. vydal edikt, podle kterého se jediným státním náboženstvím satlo křesťanství podle nikájského vyznání; edikt byl namířen primárně proti křesťanským herezim (donatismus, ariánství), nikoli proti pohanům (pohané až do roku 390/391 působili ve státní správě).

Gratianus byl zavražděn v Lyonu, kde vypukla vzpoura, načež se vojevůdce Magnus Maximus se prohlásil za císaře.

Theodosius I. (379 – 395)
Theodosius I.
Zdroj: utexas.edu

V letech 379 - 394 byl Theodosius augustem východní části říše, od konce roku 394 pak samovládcem. Konstantinopol se za jeho vlády definitivně stala hlavním městem východní části říše (Apostata a Valens sídlo částo měnili). Západním augustem (Itálie + Afrika) byl Valentinianus II. (383 – 392), v Hispánii a Británii uznal jako císaře Magna Maxima (383 – 388).

Roku 381 svolal do Konstantinopole druhý ekumenický koncil, jenž definitivně potvrdil platnost nikájského vyznání víry; další patriarchát byl zřízen nově v Konstantinopoli. V roce 382 přinutil Vizigóty na Balkánu uzavřít smlouvu – z Vizigótů se stali římští spojenci. Nesměli sice uzavírat s římskmi občany manželství, ale jinak byli fakticky zrovnoprávněni s Římany. Vizigóti získali v rámci říše vlastně autonomii. O rok později povýšil svého staršího syna Arcadia do funkce augusta východu. Poté, co porazil roku 388 Magna Maxima, stal se Theodosius prakticky císařem celé říše, jelikož Valentinianus II. nebyl ve své funkci příliš průbojným.

Ač byl Theodosius křesťan, nijak nepronásledoval pohany. Až krátce před smrtí (snad z důvodu povstání ariánských Gótů) vydal příkaz, podle kterého pohané nesměli zastávat státní funkce a byly jim zkonfiskonány majetky (nepomohla ani prosby významného spisovatele a politika Aurelia Symmacha). Roku 394 byly zakázány olympijské hry.

V roce 393 jmenoval Theodosius svého mladšího syna Honoria augustem západu. Honorius měl ale na pozici augusta zápasu soka Eugenia; toho v roce 394 Theodosius porazil v severní Itálii (v Theodosiově armádě mimo jiné byli Stilicho – císařův nejoblíbenější vojevůdce vandalského původu a vizigótský náčelník Alarich).

Roku 395 se vlády nad říší na východě ujal Arcadius a na západě Honorius. Nešlo o oficiální rozdělení říše, ale později se ukázalo, že v tomto roce de facto k rozdělení impéria na západořímskou a východořímskou říši opravdu došlo.

Západořímská a východořímská říše
Zdroj: iranpoliticsclub.net

Východořímská říše

Název „východořímská říše“ je uměle vytvořený, pojem Byzantská říše se objevuje dokonce až v roce 1557. Obyvatelé této části říše sami sebe i nadále považovali za Římany. Jejich současníci v západní Evropě je ale nesprávně považovali za Řeky („říše Řeků“).

K východořímské říši patřily v Evropě k roku 395 Řecko, Thrákie a Moesie (Bulharsko), v Africe pak Egypt a Kyrenaika (dnešní východní Libye, římskou provincií společně s Krétou od roku 74 př. n. l.). Provincie říše byly ekonomicky stabilnější než provincie na západě. Východořímská říše se ani nemusela potýkat s takovým tlakem barbarů jako západní část.

Císař byl považován za náměstka boha na zemi (na západě byla moc císaře naopak slabá). Po pádu západořímské říše (476) byli byzantští císařové teoreticky nadřazeni tamním germánským vládcům.

Konec starověku (zánik antiky) je na východě datován různě: rozdělením říše římské v roce 395, uzvařením athénské Akadémie Justiniánem roku 529, nástupem císaře Herakleia roku 611 či expanzí islámu (636 Arabové dobyli Sýrii a Palestinu, 642 dobyli Egypt).

Arcadius (395 – 408)

Velkou moc měl Arkadiův rádce Rufinus, který zahájil ostrý kurz vůči pohanům. Odmítal jakoukoli pomoc ze západu (kde za císaře vládnul Stilicho), a proto Vizigóti vedení Alarichem bez většího odporu v roce 395 vyplenili Makedonii a Řecko, odkud pak Alarich vytáhl proti Itálii.

V letech 398 – 404 byl konstantinopolským patriarchou Jan Zlatoústý. Ten si svými kritickými kázáními o zneužívání moci církevními a světskými hodnostáři znepřátelil dvůr (hlavně císařovnu Eudoxii) a byl poslán do vyhnanství.

Theodosius II. (408 – 450)

Theodosius II. zreformoval roku 425 vysokou školu v Konstantinopoli, kterou založil již Konstantin Veliký. Latina a řečtina zde od nynějška měly rovnocenné postavení. Škola se zaměřovala hlavně na rétoriku, filozofii a právo a existovala až do 15. stol.

Roku 438 vznikla sbírka zákonů, které vyšly od roku 313 (tzv. Codex Theodosianus), tento soubor se stal podkladem pro vznik Justiniánova zákoníku v 6. stol.

Marcianus (450 – 457)

Marcianus přestal platit tribut hunskému náčelníkovi Attilovi. Attila se chystal v reakci na to vyplenit Konstantinopol, ale protože mu scházely prostředky, obrátil se na západ (451 Galie, 452 Itálie). Poté, co roku 453 Attila zemřel, jeho říše se rozpadla.

V roce 451 na ekumenickém koncilu v Chalcedonu byl jako hereze odsouzen monofyzitismus (názor, že Ježíš měl pouze božskou podstatu).

Marcianus nikterak nepomohl západní polovině říše při nájezdech Vandalů v roce 455. Snad z toho důvodu, že byl jako mladý voják zajat v Hippo Regiu náčelníkem Geiserichem a při propuštění musel slíbit, že už nikdy proti Vandalům nepovede válku.

Leo I. (Leon, 457 – 474)

Leo I. byl prvním císařem, který byl korunován církevním hodnostářem (konstantinopolským patriarchou).

Zenon (474 – 491)

Zenon uznal roku 474 vandalského krále Geisericha (sídlil v Kartágu) za vládce v severní Africe. V roce 476 pak uznal Odoakera za legitimního vládce v bývalé západořímské říši.

Anastasius (491 – 518)

Za jeho vlády se kolem roku 500 na Balkáně objevili tzv. Protobulhaři, tedy první bulharské kmeny.

Justinus I. (518 – 527)

Císař Justinus jako první čelil útokům Avarů a Slovanů na Balkán. Říše jim ale ještě dokázala čelit.

Justinianus I. (527 – 565)
Justinianus I. mezi dvořany (mozaika z Ravenny)
Zdroj: molonlabe70.blogspot.com

Císař Justinianus I. byl nejvýznamnější postavou pozdní antiky a posledním císařem, jehož rodným jazykem byla latina. Zasloužil se především o transformaci antické společnosti v raně středověkou byzantskou civilizaci.

Byl přesvědčen, že vládne z boží milosti („Dei gratia“), svoji vůli ztotožňoval s právem a osobní názory prohlašoval za dogmata (tzv. caesaropopismus = spojení největší světské a církevní pravomoci v rukách jednoho panovníka; v západní Evropě se oproti tomu církevní a světská moc oddělovala).

Mezi lety 529 a 534 Justinianus kodifikoval římské právo – tzv. Corpus Iuris Civilis, který se skládá z:

  • „Codex Iustinianus“ - soubor císařských nařízení od doby císaře Hadriana
  • „Digesta“ - spisy římských právníků
  • „Institutiones“ - pomůcka pro výklad římského práva

V 11.století začala být tato sbírka studována i v Itálii (právnická fakulta v Bologni) a stala se základem středověkého světského práva. Církevní právo se ale řídilo vlastními pravidly – tzv. Corpus Iuris Canonici“.

Roku 529 Justinianus zakázal pohanům vyučovat na Athénské akademii novoplatónskou filozofii. Tento akt je prakticky koncem antické filozofie.

Roku 532 čelil povstání „Níká“ v Konstantinopoli. Jednalo se o politicko-náboženské nepokoje, které začaly mezi dvěma „sportovními“ kluby na zdejším hippodromu - mezi „Zelenými“, kteří uznávali jen božskou podstatu Ježíše a k nimž se přidali i někteří senátoři a kteří si zvolil vzdorocísaře Hipatia, a „Modrými“, kteří uznávali božskou i lidskou podstatu Ježíše a kterým stranil císař. Násilné nepokoje se rychle rozšířily po celém městě. Císařovna Theodora nakonec povolala velitele Belisaria a klub Zelených byl zlikvidován. Nepokoje se prý vyžádaly až 35 tisíc obětí.

Roku 533 započal Justinián tzv. „renovatio imperii“, tedy obnovení říše, tj. římské říše v jejím původním rozsahu. V letech 533 - 534 vojevůdce Belisarius dobyl říši Vandalů a k Byzantské říši tak byla připojena severní Afrika, Sicílie, Korsika. Po smrti Ostrogóta Theodoricha I. vypukly nepokoje v Itálii: roku 536 Belisarius dobyl Řím, roku 540 Belisarius dobyl i tehdejší hlavní město Ravennu. Na jaře 552 nový byzantský vojevůdce Narses porazil ostrogótského krále Totilu v bitvě u Busta Gallorum (SZ od Říma). Na podzim 552 byl poražen i poslední ostrogótský král Teias. Byzanc tak opanovala celou Itálii a Dalmácii. Belisariovým poradcem byl dějepisec Prokopios z Kaisareie, díky němuž máme o válkách podrobné záznamy.

Důležitou památkou Justiniánovy doby je bazilika Hagia Sofia, která byla vysvěcena roku 537. Roku 541 byl ve východořímské říši zrušen úřad konzula. V západní části byl úřad zrušen už v roce 534.

Invaze barbarů do říše
Zdroj: mapas.owje.com
Klikni pro plnou velikost

Západořímská říše

Honorius (395 – 423)

Ačkoli byl Honorius císařem, skutečnou moc měl v rukách náčelník vandalského původu Stilicho, který vedl ostrou politiku vůči východní části říše (např. nechal zavraždit východořímského prefekta Rufina).

Stilicho
Zdroj: faculty.maxwell.syr.edu

Roku 401 se Vizigóti pod vedením Alaricha vydali z Balkánu do Itálie, načež byli v roce 402 Stilichonem u Verony poraženi. Za účelem obrany Říma poté byla z Británie odvolána většina legií. Zbylé pak odtud odešly v roce 407 a Británii nato začaly osídlovat germánské kmeny Anglů, Sasů a Jutů. Roku 402 císař přesídlil z Milána do Ravenny. Roku 406 východogermánští Vandalové a Svébové pod tlakem Hunů vtrhli do Galie, v čemž jim Stilicho nedokázal zabránit, a postupovali dále na jih. Svébové se usídlili v SZ Hispánii a Vandalové v JV Hispánii (konkrétněji v Andalusii). Zde si Vandalové vytvořili základnu, z níž poté vedli výboje do severní Afriky, kde, vedeni králem Geiserichem, se usadili a založili své království.

Roku 408 byl Stilicho obviněn, že plánuje svrhnout Honoria a skončil na popravišti. Římští vojáci se nato obrátili proti barbarům s úmyslem je vyvraždit. Barbarští vojáci proto požádali Alaricha, který byl tou dobou v Alpách, aby jim přišel na pomoc. Alarich na žádost odpověděl a poprvé oblehl Řím , ovšem po zaplacení výkupného odtáhl pryč. Již o rok později ale přikročil k dalšímu obléhání Říma. Tentokrát se Alarich s Honoriem nedohodl a v srpnu 410 Řím dobyl a vyplenil. Jako arián Alarich ušetřil jenom kostely. Poté chtěl Alarich dobýt Afriku (Tunisko), ale v Kalábrii zemřel.

Alarichův nástupce Athaulf (410 - 415) na žádost císaře Honoria opustil Itálii a Vizigóti se pak usadili v Akvitánii. Alarichův syn či zeť Theodorich I. (419 – 451) rozšířil říši Vizigótů i na Hispánii (tzv. Vizigótské království s hlavním městem ve francouzském Toulouse). Až v roce 507 byli Vizigóti poraženi Franky a jejich říše se pak rozkládala pouze v Hispánii.

Za vlády Honoria působil v severní Africe (v Hippo Regiu) nejvýznamnější raný křesťanský filozof Aurelius Augustinus (sv. Augustin), autor spisů „Confessiones“ (Vyznání) a „De civitate Dei“ (O obci Boží). Zemřel během nájezdu Vandalů v roce 430. V severní Africe před jejím dobytím Vandaly působil i Marcianus Capella (tvůrce tzv. sedmera svobodných umění, dílo „O sňatku Filologie a Merkura).

Kolem roku 400 sv. Jeroným přeložil do latiny Bibli (tzv. „Vulgata“). Vycházel přitom ze starších latinských překladů Bible z 2. století („Versio Afra“ a „Versio Itala“). Starý zákon přeložil z hebrejštiny a starozákonní žalmy ze „Septuaginty“, což byl nejstarší překlad Starého zákona do řečtiny, který vznikal v 3. - 1. stol. př. n. l. v Alexandrii.

Valentinianus III. (425 - 455)
Hunové na Katalaunských polích
Zdroj: Wikimedia

Za Valentiniana až do roku 433 fakticky vládla jeho matka Galla Placidia (dcera Theodosia I.).

Největším ohrožením jeho říše byly nájezdy hunských kmenů. Označením „Hunové“ myslíme konglomerát tureckých, mongolských a ugrofinských etnik, pocházející asi z oblasti Číny a Mongolska. Snad kvůli nim byla postavena Velká čínská zeď.

Roku 370 se Hunové objevili v severním Černomoří, roku 395 vyplenili Balkán. Jejich nejvýznamnějším vojevůdcem byl Attila („Flagellum Dei“ - „Bič boží“), který chtěl ovládnout celou Evropu a podmanit si zdejší kmeny. Roku 451 byl však poražen v Galii v bitvě na Katalaunských polích. Zde se Hunům společně postavili vizigótský král Theodorich I., římský vojevůdce Flavius Aetius a franský král Merovech, po němž byla pojmenována dynastie Merovejců ve Franské říši.

Již o rok později Attila zaútočil na Itálii, ale papež Lev I. Veliký (jenž mimochodem důsledně prosazoval primát římského biskupa, proto bývá někdy považován za prvního skutečného papeže) s ním vyjednal příměří. V následujícím roce Attila v Panonii zemřel a jeho říše se rozpadla. Hunové se vrátili do černomořských stepí a zcela zmizeli z historických pramenů.

Pád západořímské říše

Po smrti Valentiniana III. vládlo v západořímské říši ještě 9 císařů, které střídavě dosazovali východořímští císaři či barbarští vojevůdci.

V roce 455 za císaře Petronia Maxima vyplenil král Vandalů Geiserich jižní Itálii a Řím. Papež Lev I. Veliký před branami města požádal Geisericha, aby ušetřil životy obyvatel. Geiserich si z Říma odnesl zlato, stříbro a jako rukojmí bohaté obyvatele. Říše Vandalů v severní Africe existovala až do roku 534, kdy ji dobyla Byzantská říše.

Romulus Augustulus se vzdává koruny
Zdroj: web-books.com

Posledním západořímským císařem byl v letech 475 – 476 Romulus Augustulus („augustulus“ je zdrobnělina od slova „augustus“, tj. „císaříček“), za něhož vládl jeho otec Orestes. Západořímská říše byla v té době už omezena jen na vlastní Apeninský poloostrov a Provence. Žoldnéřská armáda žádala na císaři pro svou obživu půdu o rozloze zhruba 1/3 Itálie, což Orestes odmítl splnit. Vůdce východogermánského kmene Skirů Odoaker proto římského císaře sesadil, odznaky císařské moci poslal do Konstantinopole a sám vládnul v Itálii jako první neřímský král až do roku 493.

V SZ Francii si až do roku 486 dokázal udržet samostatnost římský místodržitel Syagrius. Podle něj jeho stát nazýváme tzv. Syagriovým královstvím. Roku 486 království zaniklo, když jej dobyl franský král Chlodvík I. po bitvě u Soissons.

Po Odoakerovi se moci v Itálii chopil Theodorich Veliký (493 – 526), král Ostrogótů a zakladatelem jejich říše v Itálii. Theodorich navázal na antickou tradici – na jeho dvoře působili Boethius („poslední Říman“; dílo „Útěcha z filozofie“) a Cassiodorus (dílo „Institutiones“; tzv. sedmero svobodných umění rozdělil na „trivium“ = gramatika, rétorika, dialektika a „quadrivium“ = aritmetika, geometrie, astronomie, hudba; tyto předměty se vyučovaly ve středověku na artistických/filozofických fakultách).

Roku 533 započal Justinián, císař východořímské/byzantské říše tzv. „renovatio imperii“, tedy obnovení říše, tj. římské říše v jejím původním rozsahu. V letech 533 - 534 vojevůdce Belisarius dobyl říši Vandalů v severní Africe. Belisarius dokázal využít zmatků v říši Ostrogótů po smrti Theodoricha Velikého a postupně dobýval Apeninský poloostrov. Belisariovo dílo dovršil roku 552 vojevůdce Narses.

V roce 568 přišli ze střední Evropy do severní Itálie germánští Langobardi (prostor po Langobardech ve střední Evropě pak osídlovali Slované). Jejich říši v roce 774 Karel Veliký začlenil do Franské říše. V roce 800 se Karel Veliký nechal v Římě korunovat na císaře, čímž obnovil tradici římského císařství (tradici křesťanské univerzální říše v Evropě). Roku 962 císařský titul přešel na východofranského (německého) panovníka Otu I. Od 11. století, od dob panování Konráda II. známe tento stát pod názvem Říše římská, od 12. století (císař Fridrich Barbarossa) pod názvem Svatá říše římská a konečně od 15. století pod názvem Svatá říše římská národa německého. Říše zanikla v roce 1806, kdy se císař Svaté říše římské František II. pod tlakem Napoleona titulu vzdal a dále pak vládl jako rakouský císař František I.

Územní rozmach říše římské
Zdroj: Wikimedia

Zdroje

  • ancient.eu.com
  • historytoday.com
  • unrv.com
  • historylearningsite.co.uk
  • history-world.org
  • Bartošek, M.: Encyklopedie římského práva, Praha 1994.
  • Češka, J.: Poslední století starověku, Brno 1987.
  • Češka, J.: Římský dominát, Brno 1978.
  • Dobiáš, J. a kol.: Římské impérium. Jeho vznik a rozklad, Praha 1936.
  • Grant, M.: Dějiny antického Říma, Praha 1999.
  • Grant, M.: Pád říše římské, Praha 1997.
  • Marcellinus, Ammianus: Soumrak římské říše, Praha 1975.
  • Victor, Aurelius: Kniha o císařích, Praha 1975
  • The Cambridge Ancient History, Cambridge 1994.
  • The Oxford History of the Roman World, Oxford and New York 1991.
  • Zamarovský, V.: Dějiny psané Římem, Praha 1967.

Komentáře rss

Nemáte oprávnění přidávat příspěvky.

Uživatelské jméno
Heslo
  

Registrace >
Ztracené heslo >


Nebyly přidány žádné komentáře.